Andreas’ very personal report can be read in three languages. However, first there is a link to Strava where his ride can be admired in detail. His text is written in German. The translation into English and Czech was done using ChatGPT. Therefore, there may be small errors when rare phrases are used.
Andreas’ report (English by ChatGPT)
Andreas’ Bericht (Deutsch, original)
Zpráva od Andrease (čeština od ChatGPT)
Andreas’ report
“WIEN – BERLIN… and in between – das Sufferfest”
(as a little ode to the awesome film by/about Jana Kesenheimer)
So. Since I’m currently stuck in a Flixbus for 10 hours, here’s my race report for Kickdistance 2023. Forewarning: I think this might be long.
There are so many incredible impressions that all blend into one long, never-ending moment that I will probably have to spend more time writing about it to get the chronological order somewhat right… On Friday, I arrived in Vienna by train and was kindly able to stay at Guido Pfeiffermann’s place or rather at his daughter’s apartment. In the afternoon, we had a pre-race meeting at Café Leopold in the Museumsquartier. First chatting, delicious food, and handing over the tracker.
After that, I finished preparing the scooter and went to bed. Set the alarm for 4:30, took a last shower, filled all my drinking vessels, and had breakfast. Arrived at Stephansplatz at 5:45 and was already quite excited. Handed over my luggage to Michael Tiltmann, who would deliver my halfway supplies to Tomáš Hájek.
At exactly 6 o’clock, we had a mass start. On the train journey, I had planned to save one of the gas stations in my Komoot route every 50 km. After spending hours checking the size and opening hours of the gas stations on Google Maps, searching for them in the Komoot app on my phone, and adding waypoints, everything disappeared after saving… Luckily, Anna Ke took the additional effort, along with Guido, to create a Google Maps map with all the gas stations.
I had it open on my phone the whole time, in addition to Spotify and live tracking. It was worth its weight in gold, thanks for that. Unfortunately, I can’t say anything about the landscapes, cities, etc. A little sad, but firstly, there were so many impressions in such a compressed time, and secondly, ideally, you enter your “race tunnel.” There were some beautiful castles, lakes, and cute little towns, but also a lot of highways with roaring trucks, remote country roads, and countless animals run over, etc.
I have no idea where anything was now in retrospect. Surprisingly, the group stayed together for quite a long time. Gradually, Václav Obrtlík, Norbert Palša, Michal Veselsky, and Sandra Höck pulled away a bit.
As the distance increased, the participants naturally spread out. It was going really well. We effortlessly maintained an average speed of over 20 km/h. We took turns leading. We chatted, joked, and laughed. It could have been a few roller riders on a training ride… At the beginning.
At some point, Sandra was gone, and then Norbert fell back on the first climbs. In the beginning, Vaclav and Michal pulled away a bit on the ascents but were caught up by me on the descents. It went on like this for a while. As the climbs got longer, the gaps got bigger. From the beginning, I knew I had to let the two go. It would have been crazy for me to try and keep up uphill with my tank-like weight. I would have burned out in no time.
So I maintained my steady pace. After about 70 km, we crossed the Czech border and headed towards Znojmo. It just kept going like clockwork.
Suddenly, I experienced completely unknown pain in my Achilles tendon. On one of the climbs, my left heel started hurting like hell out of nowhere. Every step became agony, and before the end of the section, I had to start pushing the scooter. The problem was that the pain was so intense that I couldn’t put weight on my foot properly. It was obvious that my body wasn’t accustomed to the weight of the complete setup. I had trained with the full equipment twice before, but I had never experienced problems with my Achilles tendon. It was something completely unfamiliar to me until then. I already saw myself having to quit the race because there was no way I could cover another 450 km like this.
Fortunately, in a previous life, I was a physiotherapist. So, I stretched my calf against the guardrail, triggered/massaged the calf, and painfully applied fascia therapy around the Achilles tendon. I tested it, and it was completely pain-free. What a relief. So, I continued in my usual flow. At the beginning in Vienna, the weather was ideal. Little to no wind, cloudy and dry, and the temperature was perfect.
Unfortunately, as the day went on, the clouds cleared, and it became really hot. At one of the many climbs, Komoot insisted on taking a right turn. Unfortunately, there was no road there anymore, but rather a massive construction site. Where the road used to be, there was now a rough gravel track. What to do? Should I leave behind the energy I had left on the climb and trudge through the construction site, only to possibly realize that there was no way forward? Or should I take the quite significant detour indicated on the map? I decided to take the detour – a mistake, as I would soon find out.
After a short section of the detour, I saw a bridge going over the road. I checked the map. It was a clear shortcut of the detour. So I climbed up the embankment… And what did I find there? A really steep road. Over kilometers, it was a terrible mix of rough cobblestones and concrete slabs with gaps in between (those who have ridden or seen slabs know what I mean).
After 700 m, the first of three “slabs” happened. Thanks to tubeless tires, the sealant managed to seal it again, despite significant air loss. It was a chance to test the new pump. I can’t even recall when and where the other two incidents occurred. One was when Anna accompanied me, and the other must have happened before that. And so, I continued, expecting the panzer battalion to pass by any moment, for which this road must have been constructed. I quickly got used to not looking at the speedometer. It was too discouraging to see how slowly the distance was disappearing. So, I only had the map displayed on my Garmin. And it worked. I smoothly covered the kilometers like clockwork, without the slightest feeling of fatigue. As if I could keep going like this forever. Kicking, changing feet, kicking again. Both music and the very entertaining triathlon podcast “Plattfuß” helped. Those two guys are just hilarious and highly recommended.
Unfortunately, during a short bathroom break, I accidentally broke my headphones while getting off. So I had to continue without entertainment. The sections on the main roads were quite unsettling. I would never ride on such roads during training. In the afternoon traffic, one passing truck after another, often overtaking with minimal distance.
Then the night slowly approached. For a long time, the temperatures were so pleasant that I could easily ride in shorts and a shirt. Later on, I put on leg warmers, arm warmers, and a vest. In the middle of the night, I met Michael and Anna at Tomas’ place. Anna wanted to accompany me on her road bike for the remaining part, and Michael had transported my halfway supplies to Tomas. Up until then, at every refueling stop, I bought 3 liters of water, smoothies, and energy bars. With the replenishment of isotonic powders from my hip pouch, I quickly refilled the handlebar bottle, the two frame bottles, and the hydration bladder, added the isotonic powder, downed the smoothie, and continued.
Upon reaching Tomas, the supplies were depleted. Perfectly planned, so to speak. With Anna “in tow” or riding next to me (we had clearly discussed that I didn’t want any assistance, which also ruled out drafting), we continued through the night.
By then, my second nemesis was slowly making itself known—chafing. While I had no issues with my sports underwear before, the underpants started to chafe in the groin area. So I got rid of the underpants at the next refueling stop. Unfortunately, that didn’t help. Even the chamois cream was powerless. This was about to become a really big problem. But until this point, the race was still enjoyable and without pressure.
That changed when I overtook Vaclav in the middle of the night. At first, I didn’t realize what had happened. A group of people sat on camping chairs by the roadside near their car and enthusiastically greeted us as we rode by. I thought they were a support team. When I checked the live tracking at the next refueling stop, I realized what had happened. From that moment on, it wasn’t fun anymore, but serious business.
From then on, I pushed harder at every stop. The aerobars were an absolute game-changer, which I can’t stress enough. However, I have to switch to bars with an ergonomic bend. I used to advocate for straight bars because I felt like I had more control, but they force the wrists into an uncomfortable bent position over time.
But the ability to change hand positions and, above all, take pressure off the hands is invaluable. I ended up with several blisters on both palms, but I don’t want to imagine what it would have been like without the aerobars. Unfortunately, the aforementioned chafing problem slowly became a huge problem. In a completely incomprehensible “brainwave,” I had shaved completely in the morning of the race, thinking that no hair could cause any chafing. But of course, hair grows back after almost 2 days of racing, and you end up with stubble, which I stupidly didn’t consider.
As a result, my crotch and buttocks became increasingly sore to the point where I couldn’t kick anymore without severe pain. Subjectively, I would rate it around 8/10 on a pain scale. I believe only my toe surgery without effective anesthesia was more painful, but that didn’t last for 15 hours.
In the meantime, I could only kick from the knee joint, ensuring that my leg wouldn’t move at the hip and exacerbatethe chafing in the groin area. I had to stop every few kilometers to apply more cream in a desperate attempt to make it more bearable.
If I hadn’t come this far already and if second place hadn’t been within reach, I think I would have thrown in the towel by now. Thanks again to Anna, who silently endured my groaning and foul language. It must have been unbearable to listen to my suffering, in the sense of being extremely annoying. Like an old man who incessantly grunts with meaningless and already ritualized groans in response to any movement, no matter what.
At some point, in a place I can’t remember near Calau, at a gas station, we were informed by a kind lady there that the nearest emergency pharmacy was 7 kilometers back on the route (I wanted to buy a ton of painkillers)… I thought to myself, I’ll never ride 7 kilometers back!
So, moving on. By now, the lovely wind had come up and tickled our noses with its “gentle” gusts from the front or the side, sometimes even forcing us to kick while gripping the handlebar tightly, causing our fingers to go numb or pushing us half a meter to the side out of nowhere.
Given our state of mind and our increasing fatigue, a little nap seemed like a dream. Despite the caffeine tablets, our eyelids became heavy, and when we saw on the live tracking that Vaclav was far behind us and we had a good buffer ahead of Guido, we decided to take two short power naps, totaling 30 minutes.
While it was a blessing, it was also a curse. On one hand, it provided a clear recovery from fatigue, but on the other hand, we had to get back into the rhythm each time. Sometimes, I managed to enter a state of “ignoring the pain and kicking through it,” allowing us to go faster than 10-13 km/h, but every time, I had to find that state again.
The last approximately 150 km were divided in my mind into 20 km sections. Only 20 km until the next dose of Novalgin, then 10 km, then 5 km. YES. Painkiller replenishment. With about 8 (?) Novalgin 500 tablets, which is almost the maximum daily dose, I managed to maintain a pain level that allowed me to kick almost normally. If only it weren’t for the wind.
The landscape passed by, and I would really like to report more about it than about my constant complaining, but firstly, I didn’t notice much of it anymore, and secondly, the race largely consisted of finding ways to cope with the pain and not give up.
It was a true “mind over matter” experience. In the end, my mind definitely won the victory. One can’t imagine how incredible it feels to know that you still have HOURS of riding left at such a tortoise-like speed.
I can only say that you have to find a way to distract yourself somehow. Personally, I have to enter a “tunnel of desensitization” where I just count the pedal strokes and there’s no room for anything else. Disconnect the brain and put it on standby. If I start to ponder or think at all, it’s game over. You could say it’s about training dullness.
Towards the end, there was a fantastic mental blow. In my mind, I believed the Komoot route was slightly over 600 km, around 603 km or so. When I reached 590 km on my Garmin, I was overjoyed, thinking that “this crap” would be over soon. Then I realized that I had forgotten to include the detour due to road construction in the total distance.
So, let’s add another 20 km, which, at my pace, meant approximately 2 more hours of riding… fantastic. But giving up hadn’t been an option for a long time.
Arriving in Berlin was simply surreal. The day before, I had started in Vienna, and now I was in BERLIN?! It was completely absurd and hard to grasp. Riding through the Brandenburg Gate, being cheered and congratulated by a small but enthusiastic crowd of tourists. Taking a photo with the flag and Michal, who delivered an incredible race that was never within reach for anyone else. Unbelievable time. Congratulations on a well-deserved first place.
Fortunately, Michael drove me to my accommodation in his camper van. The thought of having to rollerblade there in my condition was worse than the 600 km before.Thank you for that, and thank you once again for the efforts you took in providing media coverage. The same goes for Gerhard Daniela Zitzmann. Without all of you, so much of the event would be lost.
And I’m sure I’ve forgotten so many details that simply get lost in the whirlwind of impressions. They could fill a book, couldn’t they, Guido?
And since it seems that people in the ultrarunning scene have the right to generate epic quotes after races, which are then reverently passed on orally or narrated by a male speaker (why rarely women?), here’s my wise saying: “Never shave before a race.“
Andreas Böhm, Kickdistance Finisher
Good night.
Advertisement: A huge thank you to my supporters and sponsors, who, each in their own way, made all of this possible!
- My wife
- ANTELOPE
- Footbike Adventure
- Cocoloco-Fitness
- Floky Socks
Andreas’ Bericht
“WIEN – BERLIN… and in between – das Sufferfest”
(als kleine Ode an den sehr geilen Film von/über Jana Kesenheimer)
So. Da ich jetzt 10h im Flixbus festsitze hier mein Rennbericht zur Kickdistance 2023.
Vorwahnung: Das wird glaube ich lang
Es sind so unglaublich viele Eindrücke, die alle in einem großen, ewig dauernden Moment verschwimmen, dass ich wahrscheinlich länger daran zu schreiben haben werde um halbwegs die richtige chronologische Reihenfolge hinzubekommen….
Freitag bin ich mit der Bahn in Wien angekommen und konnte freundlicherweise bei Guido Pfeiffermann bzw in der Wohnung seiner Tochter unterkommen. Am Nachmittag Pre-Race-Treffen im Café Leopold im Museumsquartier. Erstes Schnacken, lecker Essen und Trackerübergabe.
Danach noch den Roller fertig machen und ab ins Bett.
Wecker auf 04:30 gestellt, ein letztes Mal geduscht, alle Trinkgefäße gefüllt und Frühstücken rein. Um 05:45 am Stephansplatz angekommen und schon ordentlich aufgeregt gewesen. Gepäckübergabe an Michael Tiltmann, der meine Halbzeitverpflegung bei Tomáš Hájek abliefern würde.
Pünktlich um 06 Uhr gemeinsamer Massenstart. Vorab hatte ich mir auf der Zugfahrt alle 50km eine der Tankstellen in meine Komoot-Route einspeichern wollen. Nachdem ich Stunden damit verbracht hatte die Tanken nach Größe und Öffnungszeiten bei Google Maps zu checken, auf dem Handy in der Komoot-App zu suchen und mit Wegpunkt zu versehen, war nach dem “speichern”… Alles wieder weg. Zum Glück hat sich Anna Ke zusätzlich zu Guido die Arbeit gemacht eine Google Maps Karte mit all den Tankstellen zu erstellen.
Die hatte ich die ganze Zeit, zusätzlich zu Spotify und dem Livetracking, auf dem Handy geöffnet. Gold wert, danke dafür. Ich kann leider überhaupt nichts mehr zu der Landschaft, den Städten usw. machen
Ein wenig traurig, aber Erstens waren es auf so komprimierte Zeit so unglaublich viele Eindrücke und Zweitens kommt man im Idealfall in seinen “Race-Tunnel”. Es waren einige schöne Burgen, Seen und kleine süße Örtchen dabei, aber auch viel Bundesstraße mit vorbei donnernden LKWs, abgelegene Landstraßen und Unmengen überfahrener Tiere etc.
Nicht den Hauch einer Ahnung wo was war jetzt im Nachhinein. Erstaunlich lange war der Pulk zusammen. Nach und nach setzten sich Václav Obrtlík, Norbert Palša, Michal Veselsky und Sandra Höck etwas ab.
Mit zunehmender Strecke zog sich das Teilnehmerfeld erwartungsgemäß weiter auseinander. Es lief wirklich gut. Über 20kmh Schnitt liefen locker vom Fuß. Wir wechselten uns in der Führungsarbeit ab. Es wurde gequatscht, gewitzelt und gelacht. Eigentlich hätten das auch ein paar Rolleristen/innen auf einer Trainingsausfahrt sein können… Am Anfang
Irgendwann war Sandra weg, dann an den ersten Anstiegen ließ sich Norbert zurückfallen. Zu Beginn zogen Vaclav und Michal an den Steigungen etwas davon um von mir bei den Abfahrten wieder eingeholt zu werden. So ging das eine Weile. Mit zunehmender Länge der Anstiege wurden die Abstände zusehends größer. Mir war von Beginn an klar, dass ich die 2 würde ziehen lassen müssen. Bei meinem panzergleichen Systemgewicht wäre es verrückt gewesen bergauf mithalten zu wollen. Da wäre ich in kürzester Zeit ausgebrannt.
Also schön mein gleichmäßiges Tempo gefahren.
Nach ca. 70km ging es über die tschechische Grenze und Richtung Znaim. Es lief und lief ins lief wie ein Uhrwerk. Urplötzlich kamen bis dahin mir völlig unbekannte Schmerzen an der Achillessehne. An einem der Anstiege fing meine linke Ferse aus heiterem Himmel an höllisch weh zu tun. Jeder Schritt wurde zur Qual und vor Ende des Abschnittes musste ich bereits Schieben. Problem nur: ich konnte vor Schmerzen nicht man mehr richtig auftreten. Das Gewicht des kompletten Setups war mein Körper wohl offensichtlich nicht gewohnt. 2x hatte ich vorher so mit der kompletten Ausrüstung trainiert. Aber noch nie hatte ich Probleme mit der Achillessehne. Etwas mit völlig Unbekanntes bis dato. Ich sah mich schon das Rennen abbrechen, weil so würden nie im Leben noch 450km möglich sein
Mein Glück, dass ich im vorigen Leben Physiotherapeut war Also an der Leitplanke die Wade gedehnt, die Wade getriggert/massiert und abartig schmerzhaft Faszientherapie um die Achillessehne herum gemacht… Getestet: komplett schmerzfrei was für eine Erleichterung. Also weiter ging es im gewohnten Flow. Zu Beginn in Wien war das Wetter ideal. Wenig bis kein Wind, bewölkt und trocken und perfekte Temperatur.
Über den Tag riss die Wolkendecke leider auf und es wurde doch noch richtig warm. An irgendeiner der vielen Steigungen wollte Komoot liebend gerne rechts abbiegen. Nur leider war da keine Straße mehr, sondern eine riesen Baustelle. Wo die Straße mal war, war nur noch eine richtig grobe Schotterpiste.
Was tun? So Körner wie ich auf dem Anstieg hatte liegen lassen, durch die Baustelle stampfen um dann ggf. festzustellen, dass kein Weiterkommen ist? Oder den auf der Karte zu findenden ganz schön ordentlich Umweg in Kauf nehmen. Ich entschied mich für den Umweg – ein Fehler wie ich noch feststellen sollte. Nach kurzem Stück Umweg sah ich eine Brücke über die Straße gehen. Kartencheck.
Deutliche Abkürzung des Umweges. Also Böschung hochklettern… Und was finde ich da für eine Perle an Straße? Richtig steil. Über Kilometer grässlichste Mischung aus übel grobem Kopfsteinpflaster und Betonplatten mit Spalten dazwischen (Wer schonmal Platte gefahren ist oder gesehen hat, weiß was ich meine).
Nach 700m der erste von 3 “Platten”. Tubeless sei Dank schaffte es die Dichtmilch das Ganze wieder dicht zu bekommen. Nach erheblich Luftverlust. Also Generalprobe der neuen Luftpumpe.
Wo und wann die anderen 2x passierten kann ich zeitlich gar nicht mehr einordnen. Einer war als Anna mich ein begleitete, der andere muss irgendwo davor passiert sein. Weiter geht’s in Erwartung, dass demnächst das Panzerbatallion vorbei rollt, für das diese Straße angelegt worden sein musste.
Ganz schnell habe ich mir auch abgewöhnt auf den Tacho zu schauen. Zu entmutigend wie langsam die Distanz dahinschwindet. Also lediglich die Karte auf dem Garmin wird angezeigt. Und es lief. Zwischenzeitlich wie ein Uhrwerk spulte ich die Km runter ohne das geringste Gefühl von Ermüdung. Als ob ich ewig so weiterfahren könnte. Kicken, Fußwechsel, weiterkicken. Dabei halfen sowohl Musik, als auch der sehr, sehr unterhaltsame Triathlonpodcast ” Plattfuß”. Die 2 Jungs schießen einfach den Vogel ab. Zum schreien und sehr empfehlenswert .
Dummerweise hab ich mir bei einer kurzen Pipipause den Kopfhörer zerlegt beim Absteigen. Dann eben ohne Unterhaltung weiter. Leicht verstörend waren die Bundesstraßenabschnitte. Im Leben würde ich im Training nie solche Wege fahren. Im Nachmittagsverkehr ein überholender LKW nach dem anderen, nicht selten mit Minimalabstand überholend.
Dann kommt langsam die Nacht. Ganz lange waren die Temperaturen so angenehm, dass ich problemlos mit kurzer Hose und Shirt fahren konnte. Später hab ich dann Beinlinge und Armlinge und Weste angezogen. Mitten in der Nacht dann Michael und Anna bei Tomas getroffen. Anna wollte mich die restliche Strecke auf dem Rennrad begleiten und Michael hatte ja meine Halbzeitsverpflegung zu Tomas transportiert. Bis dahin hatte ich bei jedem Tankestopp 3l Wasser, Smoothie und Riegelnachschub gekauft. Mit dem Isopulvernachschub aus der Hüfttasche schnell die Lenkerflasche, die 2 Rahmenflaschen und die Trinkblase aufgefüllt und Isopulver rein, Smoothie runter gepresst und weiter geht’s.
Bei Tomas angekommen, waren die Vorräte aufgebraucht. Perfekt geplant sozusagen. Mit Anna “im Schlepptau” bzw neben mir (wir hatten vorher ganz klar besprochen, dass ich keinerlei Unterstützung haben wollte, was auch Windschatten fahren ausschloss), ging es durch die Nacht.
Inzwischen kündigte sich zusehends mein 2. Endgegner an. Das Wundscheuern. Hatte ich bisher mit meiner Sportunterwäsche keine Probleme, hatte die Unterhose zusehends angefangen in der Leiste zu scheuern. Also beim Versorgungsstopp der Unterhose entledigt. Dummerweise half das auch nicht. Auch nicht die Hirschtalg SecondSkin Creme war da machtlos. Das sollte sich noch zu einem wirklich riesen Problem entwickeln. Aber bis hier war das Rennen eigentlich ein Spaß und ohne Druck.
Bis zu dem Punkt als ich mitten in der Nacht Vaclav überholte. Erst habe ich überhaupt nicht realisiert was passiert war. Eine Gruppe Leute saß auf Campingstühlen am Straßenrand an ihrem Auto und grüßte uns überschwänglich im vorbei fahren. Ich dachte an ein Supportteam. Bei der nächsten Tanke und Blick auf das Livetracking stellte ich fest, was los war… Und ab da war es kein Spaß mehr, sondern Ernst.
Jetzt wurde bei jedem Stopp Gas gegeben. Ein absoluter GameChanger waren ganz klar die Aerobars, was ich nicht müde werde zu erwähnen. Allerdings muss ich doch ganz klar auf die Bars mit ergonomischem Knick umrüsten. War ich bisher der Verfechter der Geraden, weil ich das Gefühl hatte damit mehr Kontrolle zu haben, zwingen diese die Handgelenke auf Dauer doch in eine wirklich unangenehme abgeknickte Position.
Aber die Möglichkeit die Griffposition zu wechseln und vor allem mal den Druck von den Händen nehmen zu können. Das ist unersetzlich. Auch so habe ich mehrere Blasen an beiden Handballen bekommen, aber ich will nicht wissen wie es ohne die Auflieger gewesen wäre. Leider wurde das oben angesprochene Scheuerproblem langsam zu einem riesen Problem. In einem, im Nachhinein völlig unverständlichen, “Geistesblitz” hatte ich mich am Morgen des Rennens unten rum noch komplett rasiert mit dem Hintergedanken, das dann keine Haare irgendwo scheuern könnten nur wachsen die bei fast 2 Tagen Rennzeug natürlich nach und man hat ganz super Stoppeln, was ich Trottel überhaupt nicht bedacht hatte.
Dadurch wurden mein Schritt und Hintern zusehends Wunder, bis ich keinen Kick mehr ohne wirklich heftige Schmerzen machen konnte. Subjektiv würde ich das wirklich auf einer Skala mit einer 8/10 einordnen. Ich glaube lediglich meine Zehen-OP ohne wirksame Betäubung war schmerzmäßig schlimmer… Und die ging nicht über 15h.
Zwischenzeitlich konnte ich dadurch nur noch aus dem Kniegelenk kicken, damit sich das Bein ja nicht in der Hüfte bewegt und weiter im Schritt scheuert. Alle paar Kilometer anhalten und mit Creme nachfetten war angesagt in dem verzweifelten Versuch es irgendwie erträglicher zu machen.
Hätte ich es nicht bereits so weit geschafft gehabt und hätte nicht der 2.Platz gewunken, ich denke spätestens jetzt hätte ich das Handtuch geworfen. Vielen Dank an Anna nochmals an dieser Stelle, die mein Gestöhne und unflätiges Gefluche wortlos ertragen hat. Es muss unerträglich gewesen sein, das Leiden mitanhören zu müssen, im Sinne von nervtötend wie sau. Wie so ein alter Greis, der unablässig jede Bewegung, egal welche, erstmal mit einem sinnfreien und bereits ritualisierten Stöhnen quittiert.
In irgendeinem für mich nicht erinnerlichen Ort in der Nähe von Calau an einer Tankstelle erfuhren wir dann von der netten Dame dort, dass die nächste Notfallapotheke 7km zurück auf der Strecke zu finden sei (ich wollte Unmengen Schmerzmittel kaufen ) … niemals fahre ich nochmal 7km zurück, dachte ich mir!
Also weiter. Natürlich war inzwischen längst der wundervolle Wind aufgekommen und kitzelte mit seinen “sanften” Böen von vorne oder der Seite unsere Näschen, sodass c man teilweise bergab sogar kicken musste, den Lenker umklammern musste, dass die Finger taub wurden oder man einfach einen halben Meter zur Seite versetzt wurde aus dem Nichts.
Bei meinem Gemütszustand und jnserer6jetzt doch immer heftiger werdenden Müdigkeit eij Träumchen. Trotz Koffeintabletten wurden die Lider schwer und neben wir im Livetracking sahen, das Vaclav weit abgeschlagen hinter uns war und wir einen sehr guten Puffer auf Guido hatten, entschlossen wir uns 2x zu kurzen Powernaps in Summe 30 Minuten.
Zwar ein Segen, aber auch ein Fluch. Einerseits war es eine deutliche Erholung auch was die Müdigkeit anging, andererseits musste man jedes Mal wieder in den Rhythmus finden. Hatte ich es vorher gelegentlich geschafft irgendwie in einen Zustand von “ich ignoriere den Schmerz einfach und kicken durch ihn hindurch” zu können, sodass wir mal. Mit mehr als 10-13km/h voran kamen, musste man so jedes mal wieder in diesen Zustand finden.
Die letzten ca 150km liefen dann im Kopf in 20km-Abschnitte unterteilt. Noch 20 km bis zur nächsten Novalgin, noch 10 km, noch 5, YES. Schmerzmittelnachschub. So bekam ich mit etwa 8 (?) Novalgin 500, was ziemlich genau der Tageshöchstdosis entspricht, ein Schmerzniveau hin, das es ermöglichte fast normal zu kicken. Wäre da mich der Wind gewesen.
Die Landschaft zog vorbei und ich würde wirklich gerne mehr davon berichten, als vom vielen Mimimi, aber Erstens hab ich davon nichts mehr mitbekommen und Zweitens bestand das Rennen zu einem großen Teil leider nur daraus, irgendwie mit den Schmerzen klar zu kommen und nicht das Handtuch zu schmeißen.
Ganz krasses “Mind over matter”. Bei mir hat am Ende auf jedenfall der Kopf den Sieg davon getragen. Man kann sich vorher gar nicht vorstellen wie unfassbar es sich anfühlt, wenn man weiß, daß man bei der reudigen Geschwindigkeit noch STUNDEN zu fahren hat.
Ich kann nur sagen, man muss sich irgendwie gut ablenken können. Ich persönlich muss es schaffen in einen “Tunnel der Abstumpfung” zu gelangen, indem ich einfach nur noch Tritte zähle und es außer dem nichts gibt und für nichts Platz bleibt. Das Gehirn abkoppeln und in Standby schicken. Wenn ich zu grübeln anfange oder Denken überhaupt ist es der Untergang. Stumpfheit trainieren, könnte man sagen.
Kurz vor Schluss gab es für die Motivation noch einen richtig tollen Nackenklatscher. Ich hatte im Kopf, dass die Route bei Komoot etwas über 600km lang war, 603 oder so. Bei km 590 auf dem Garmin freute ich mich also wie ein Schneekönig, dass “der Scheiß” in absehbarer Zeit vorbei sein würde. Um dann zu realisieren, dass ich den Baustellenumweg vergessen hatte zur Gesamtdistanz dazuzurechnen
Also mal schön noch 20km drauf packen, was bei meinem Tempo einfach ca 2h Restzeit bedeutete… Grandios aber aufgeben war ja schon lange keine Option mehr. In Berlin war es einfach nur surreal.
Am Tag vorher war ich in Wien gestartet und befand mich jetzt in BERLIN?!?! Einfach völlig abstrus und gar nicht richtig zu greifen. Durchfahrt durchs Brandenburger Tor.
Im kleinen aber feinen Kreis unter all den Touristen bejubelt und beglückwünscht werden. Foto mit Fahne und Foto Michal, der ein unglaubliches und zu keinem Zeitpunkt einholbares Rennen abgeliefert hat. Unfassbar diese Zeit. Herzlichen Glückwunsch zum mehr als verdienten ersten Platz an dieser Stelle.
Zum Glück fuhr mich Michael mit seinem Wohnmobil noch zu meiner Unterkunft. Die Vorstellung in meinen Zustand noch dorthin Rollern zu müssen war schlimmer als die 600km davor danke dafür auch nochmal und die Mühen, die du mit der Medialen Begleitung auf dich genommen hast. Ebenso wie Gerhard Daniela Zitzmann. Ohne euch würde so viel von der Veranstaltung einfach verloren gehen.
Und mit Sicherheit habe ich jetzt soviele Details vergessen, die einfach in dem Mahlstrom aus Eindrücke untergehen. Damit könnte man ein Buch füllen, nicht wahr Guido?
Und da Leute aus der Ultraszene anscheinend nach Rennen das Recht gepachtet haben immer epische Zitate generieren zu dürfen, die dann ehrfürchtig mündlich weitergegeben werden oder von einem männlichen Sprecher (warum eigentlich selten Frauen? ) mit dunkler volltönender Stimme im Vorspann einer Dokumentation vorgetragen werden, hier mein weiser Spruch: “Never shave before a race”
Andreas Böhm, Kickdistance Finisher
Gute Nacht
Werbung: Ganz großer Dank an meine Unterstützer und Förderer, die das Alles – jeder auf seine Weise – auch erst mit ermöglicht haben!
- Meine Frau
- ANTELOPE
- Footbike Adventure
- Cocoloco-Fitness
- Floky Socks
Zpráva od Andrease
” WIEN – BERLIN… and in between – das Sufferfest “
(jako malá pocta skvělému filmu od a o Janě Kesenheimerové)
Tak. Protože teď strávím 10 hodin v autobusu Flixbusu, zde je můj závodní zpráva z Kickdistance 2023. Varování: Myslím, že to bude dlouhé.
Je tolik neuvěřitelných dojmů, které se všechny prolínají v jediném dlouhém a nekonečném okamžiku, že si myslím, že budu potřebovat dostatek času na psaní, abych zachoval alespoň nějaké přibližné chronologické pořadí…
V pátek jsem přijel do Vídně vlakem a měl jsem štěstí, že jsem mohl být ubytován u Guida Pfeiffermanna, přesněji ve svém dceřině bytě. Odpoledne jsme se setkali před závodem v kavárně Leopold v Muzejní čtvrti. Nejdřív jsme si pokecali, pak jsme si pochutnali na jídle a předali si trackery.
Poté jsem ještě dokončil úpravu koloběžky a šel jsem spát. Vzbudil jsem se nastaveným budíkem na 4:30, ještě jsem se sprchoval naposledy, naplnil všechny nádoby na pití a posnídal. V 5:45 jsem dorazil na Stephansplatz a už jsem byl pořádně nervózní. Předal jsem zavazadla Michalu Tiltmannovi, který měl doručit mou polovinovou občerstvovací stanici Tomáši Hájkovi.
Přesně v 6 hodin jsme měli společný hromadný start. Předem jsem chtěl ve své Komoot trase uložit každých 50 km benzínovou pumpu, abych měl vždy dostatek paliva. Poté, co jsem strávil hodiny kontrolováním pump podle velikosti a otevírací doby na Google Maps, hledáním v Komoot aplikaci na telefonu a přidáváním mezi cílové body, se po uložení… všechno vymazalo. Naštěstí si Anna Ke vedle Guida dala práci a vytvořila Google Maps mapu se všemi benzínovými stanicemi.
Tu jsem měl celou dobu otevřenou na svém telefonu spolu se Spotify a sledováním v reálném čase. Byla to nesmírně cenná pomoc, díky za to. Bohužel už nemohu Je mi líto, ale nemám dostatek znalostí češtiny, abych správně přeložil váš text. Mohu vám pomoci s překladem do jiných jazyků, pokud máte zájem.
Měl jsem je otevřené po celou dobu, spolu s Spotify a sledováním trasy na telefonu. Bylo to zlaté, děkuji za to. Bohužel už nemohu říct nic o krajině, městech atd. Je to trochu smutné, ale jednak to bylo na tak krátký čas tolik úžasných dojmů a jednak se člověk ideálně dostane do své “závodní tunelu”. Byly tam některé krásné hrady, jezera a malá roztomilá městečka, ale také spousta hlavních silnic s projíždějícími kamiony, odlehlé silnice a spousta přejížděných zvířat atd.
Nemám tušení, kde se co nacházelo v retrospektivě. Úžasně dlouho byla skupina společně. Postupně se Václav Obrtlík, Norbert Palša, Michal Veselský a Sandra Höck trochu odtrhli.
S postupem trasy se skupina účastníků očekávatelně rozestupovala. Šlo to opravdu dobře. Průměrná rychlost přes 20 km/h byla snadno dosažitelná. Střídali jsme se ve vedení. Hovořili jsme, žertovali a smáli jsme se. Vlastně by to mohli být jen někteří jezdci na tréninkovém výjezdu… Na začátku.
Někdy byla Sandra pryč, pak se Norbert na prvních stoupáních oddělil. Na začátku Václav a Michal trochu odjeli na stoupáních, ale na sjezdech jsem je dohnal. Takhle to šlo chvíli. S prodlužujícími se stoupáními se vzdálenosti postupně zvětšovaly. Bylo mi jasné od začátku, že je musím pustit. Bylo by šílené chtít s nimi držet krok vzhůru, s mými váhovými přírůstky jako tankem. Vyhořel bych během chvilky.
Takže jsem si udržoval rovnoměrné tempo. Po asi 70 km jsme překročili českou hranici směrem na Znojmo. Šlo to a šlo to jako po oleji. Náhle se mi začaly objevovat naprosto neznámé bolesti v Achillovce. Na jednom z výjezdů mi z ničeho nic začala hrozně bolet levá patička. Každý krok se stal utrpením a před koncem úseku jsem už musel dojít. Problém byl, že jsem kvůli bolesti nemohl správně na nohu stoupnout. Váha celého vybavení byla pro můj tělo evidentně neobvyklá. Trénoval jsem s kompletním vybavením dvakrát předtím, ale nikdy jsem neměl problémy s Achillovkou. Bylo to něco úplně nového. Viděl jsem už, že závod přeruším, protože bych už nikdy nezvládl zbývajících 450 km.
Měl jsem štěstí, že jsem v minulém životě byl fyzioterapeut. Takže jsem si natáhl lýtko o zábradlí, stimuloval a masíroval lýtko a bolestivě provedl fasciální terapii kolem Achillovky… Vyzkoušeno: naprosto bez bolesti. Což bylo velkou úlevou. Takže jsem pokračoval ve svém obvyklém tempu. Na začátku výletu z Vídně bylo počasí ideální. Málo větru, oblačno a suché, dokonalá teplota.
Během dne se bohužel obloha protrhla a začalo být opravdu horko. Na jednom z mnoha výjezdů chtěl Komoot ochotně odbočit doprava. Bohužel tam však žádná silnice nebyla, pouze obrovská stavba. Tam, kde byla silnice, byla nyní hrubá štěrková cesta.
Co dělat? Nechat na výjezdu energii a procházet se přes stavbu, abych nakonec zjistil, že nemůžu pokračovat? Nebo vzít si dost slušný objížďkový výlet, který je zaznamenán na mapě. Rozhodl jsem se pro objížďku – chyba, jak jsem brzy zjistil. Po krátkém kousku objížďky jsem viděl most přes silnici. Zkontroloval jsem mapu.
Značné zkrácení objížďky. Takže vylezl jsem nahoru po svahu… A co jsem tam našel za klenot silnice? Docela strmý. Na kilometrech nejhorší směs hrubé dlažby a betonových desek se spárami mezi nimi (Ti, kteří již jeli po dlažbě nebo to viděli, vědí, o čem mluvím).
Po 700 metrech byla první z 3 “dlažeb”. Díky bezdušovým plášťům se díky těsnění podařilo vše zalepit. S výraznou ztrátou vzduchu. Takže jsem otestoval novou pumpu.
Kde a kdy se stalo dalších 2x, už nedokážu časově zařadit. Jeden byl, když mě Anna doprovázela, druhý se musel stát někde předtím. Pokračujeme v očekávání, že brzy projede průvodní oddíl tanků, pro který tato silnice musela být postavena.
Docela rychle jsem si také odvykl sledovat tachometr. Bylo to odrazující, jak pomalu ubývá vzdálenost. Takže jsem se omezil na zobrazení mapy na Garminu. A šlo to. Mezitím jsem jako hodiny projížděl kilometry bez nejmenšího pocitu únavy. Jako bych mohl jet takhle donekonečna. Kopání, střídání nohou, dále kopání. Při tom pomáhala jak hudba, tak velmi zábavný triatlonový podcast “Plattfuß”. Ti dva chlapi prostě dávají tomu celému korunu. Neskutečné a velmi doporučuji.
Bohužel jsem si při krátké zastávce na močení rozbil sluchátka při vystupování. Takže jsem pokračoval bez zábavy.
Poměrně rušivé byly úseky na silnicích I. třídy. V životě bych na takových cestách netrénoval.
Odpolední provoz, jeden nákladní vůz po druhém, často předjíždějící s minimálním odstupem.
Pak přichází pomalu noc. Dlouho byla teplota příjemná, takže jsem mohl pohodlně jezdit v kraťasech a tričku. Později jsem si oblékl návleky na nohy, rukávy a vestu. V polovině noci jsem se setkal s Michaelem a Annou u Tomáše. Anna mě chtěla doprovodit na kole zbytek cesty a Michael přepravil mé občerstvení k Tomášovi. Do té doby jsem si při každé zastávce načerpal 3 litry vody, smoothie a další zásoby tyčinek. Rychle jsem doplnil vodu, smoothie a izotonický prášek z pásové tašky do řídítek, do dvou rámových láhví a do vaku na vodu, a pak jsem smoothie vypil a šel dál.
Když jsme dorazili k Tomášovi, zásoby byly vyčerpány. Vlastně to bylo dokonale naplánováno. S Annou “na vleku” vedle mě (předem jsme jasně domluvili, že nechci žádnou podporu, což zahrnovalo i jízdu ve slipstreamu), jsme pokračovali v nočním dobrodružství.
Postupně se začal blížit můj druhý soupeř. Pocit tření začal být znatelný. Dosud jsem neměl s mým sportovním spodním prádlem žádné problémy, ale teď se začalo třít v rozkroku. Takže jsem se zbavil spodního prádla při zastávce. Bohužel to nepomohlo. Ani Hirschtalg SecondSkin krém nepomáhal. To se stalo opravdu velkým problémem. Ale do té doby byla závod spíš zábavný a bez tlaku.
Až do okamžiku, kdy jsem uprostřed noci předjel Vaclava. Nejprve jsem si vůbec neuvědomil, co se stalo. Skupina lidí seděla na židlích u silnice u svého auta a nadšeně nás zdravila, když jsme projížli kolem. Myslel jsem si, že jsou to členové podpůrného týmu. Při další zastávce a pohledu na sledování živého výsledkového přenosu jsem si uvědomil, co se děje… A od té chvíle to nebyla zábava, ale vážná věc.
Od té chvíle jsem při každé zastávce přidal na plynu. Zcela jasně to byly aerobary, které byly naprostým hračičkou, což neustále zdůrazňuji. Nicméně musím jasně přejít na aerobary s ergonomickým zahnutím. Dosud jsem byl zastáncem rovných, protože jsem měl pocit, že s nimi mám více kontroly, ale na dlouhodobé používání tato poloha zahne zápěstí do opravdu nepříjemného ohybu.
Ale možnost změnit pozici držení a především uvolnit tlak z rukou. To je nenahraditelné. I tak jsem si na obou dlaních vyrazila několik puchýřů, ale nechci ani pomyslet, jak by to bylo bez opěrek. Bohužel, problém s třením, o kterém jsem mluvil výše, se stával velkým problémem. V nějakém, nyní naprosto nepochopitelném “záblesku” jsem se ráno před závodem zcela oholila v oblasti pod pasem s představou, že vlasy nebudou nikde třít, ale s rostoucí dobou trvání závodu se ty chloupky v té téměř dvoudenní výbavě samozřejmě znovu objevily a měla jsem ty neuvěřitelně škrábance, což jsem absolutně nepochopila.
Tím se tření v oblasti rozkroku a zadku stalo stále větším problémem, až jsem nemohla udeřit ani jedinou ránu bez opravdu silných bolestí. Subjektivně bych to zařadila na stupnici bolesti asi na 8/10. Myslím si, že jen operace prstů na noze bez účinného znecitlivění byla bolestivější… A ta netrvala 15 hodin.
Mezitím jsem mohl kopat jen z kolenního kloubu, aby se noha nepohybovala v kyčli a neotírala se dále v rozkroku. Bylo nutné se zastavovat každých pár kilometrů a opětovně nanášet mast, v zoufalém pokusu učinit to snesitelnějším.
Kdybych toho už nebyl tak daleko a neukazovala se druhá příčka, myslím si, že bych v tu chvíli házel flintu do žita. Velké díky Anně, která v tomto ohledu bez slova snášela mé sténání a sprosté nadávky. Muselo to být neúnosné poslouchat to utrpení, jako otravné zvuky starého muže, který neustále komentuje každý pohyb, bez ohledu na to, jaký.
Někde poblíž města Calau na benzínové pumpě nám pak milá dáma sdělila, že další lékárna v nouzi je 7 km zpět na trase (chtěl jsem koupit spoustu léků proti bolesti)… nikdy se nevrátím zpět o 7 km, pomyslel jsem si!
Takže jsme pokračovali. Samozřejmě se mezitím objevil nádherný vítr a jemnými poryvy štípal naše nosy zepředu nebo z boku, takže jsme museli někdy kopat i ve svahu, sevřít řídítka tak pevně, že prsty ochably nebo jsme byli prostě o půl metru posunuti stranou z ničeho nic.
S ohledem na moji náladu a na naši postupně se zvyšující únavu to bylo snadné usnutí. I přes kofeinové tablety byly víčka těžká a když jsme viděli na živém sledování, že Vaclav je daleko za námi a máme velký náskok před Guidem, rozhodli jsme se dvakrát na krátkou pauzu, dohromady 30 minut.
Bylo to požehnání, ale i prokletí. Na jednu stranu to bylo zjevné zotavení, pokud jde o únavu, na druhou stranu jste se museli každým zastavením vrátit do rytmu. Předtím jsem občas dokázal nějakým způsobem dosáhnout stavu “ignorování bolesti a kopání přes ni”, což nám umožnilo jet rychleji než 10-13 km/h, ale teď jsme se museli každým způsobem posadit do tohoto stavu znovu.
Posledních zhruba 150 km jsem rozdělil do úseků po 20 km v hlavě. Ještě 20 km do další dávky Novalginu, ještě 10 km, ještě 5 km – YES. Zásoby léků proti bolesti. Tak jsem s přibližně 8 (?) tabletami Novalginu 500, což je téměř denní maximální dávka, dosáhl bolestové úrovně, která mi umožnila kopat téměř normálně. Kdybychom se nemuseli potýkat s větrem…
Krajina se míhala a opravdu bych rád přinesl více informací než jen o mé stížnostech, ale za prvé jsem si z toho už nic neuvědomoval a za druhé závod z velké části spočíval ve snaze jakkoli zvládnout bolest a nedat to vzdát.
Velmi silné “mysl nad hmotou”. Na konci jsem určitě zvítězila vůle. Před závodem si nelze vůbec představit, jak se cítíte neuvěřitelně, když víte, že při té odporné rychlosti máte ještě HODINY cesty před sebou…
Můžu jen říct, že je nutné se nějak dokázat dobře rozptýlit. Osobně musím dokázat dostat se do “tunelu otupělosti”, kde jen počítám kroky a nezbývá místo pro nic jiného. Odpojit mozek a poslat ho do režimu spánku. Když začnu přemýšlet nebo jsem v jakémkoli stavu myšlení, je to konec. Trénovat tupost, řekněme.
Těsně před cílem přišlo pro motivaci opravdu skvělé překvapení. Měl jsem v hlavě, že trasa v Komootu měří něco přes 600 km, 603 nebo tak něco. Při 590. kilometru na Garminu jsem se tedy radoval jako když papež, že “ten hnus” bude brzy za mnou. A pak jsem si uvědomil, že jsem zapomněl započítat objížďku okolo stavby do celkové vzdálenosti…
Takže hezky přidat dalších 20 km, což při mé rychlosti znamenalo asi 2 hodiny času… Skvělé, ale vzdát to už nebyla možnost. V Berlíně to bylo prostě jen surreálné. Den předtím jsem odstartoval ve Vídni a teď jsem byl v BERLÍNĚ?!?! Úprostě naprosto absurdní a těžko pochopitelné. Projíždět Braniborskou branou.
Byl jsem v malém, ale úžasném kruhu vítán a gratulován mezi všemi turisty. Fotka s vlajkou a fotka s Michalem, který odvedl úžasný závod a nebyl v žádném okamžiku dostihnutelný. Nevím, jaké to máte, ale velmi zasloužené první místo zde.
Naštěstí mě Michael svým obytným vozem odvezl do mého ubytování. Představa, že se v mém stavu ještě tam musím plahočit na koloběžce, byla horší než těch 600 km předtím. Díky za to také a za úsilí, které jste vynaložili s mediální podporou. Stejně jako Gerhardovi Daniela Zitzmannovi. Bez vás by mnoho událostí prostě zaniklo.
A určitě jsem teď zapomněl tolik detailů, které jednoduše zmizí v tom víru dojmů. S tím by se dalo napsat knihu, že? No ne, Guido?
A protože se zdá, že lidé ze světa ultrazávodů mají po závodech monopol na generování epických citátů, které pak úctyhodně předávají ústně dál nebo je mužským mluvčím (proč je to vlastně zřídka ženy?) s hlubokým hlasem přednesen v představě dokumentu, zde je můj moudrý výrok:
“Never shave before a race.“
Andreas Böhm, absolvent Kickdistance
Dobrou noc.
Reklama: Velké díky mé ženě a všem, kteří mi poskytli podporu a pomohli mi to všechno – každý po svém způsobu – umožnit!
- Moje žena
- ANTELOPE
- Footbike Adventure
- Cocoloco-Fitness
- Floky Socks
Andreas Böhm is qualified (status SILVER): 168,26 km in 07:52:12 (29.5.2023)