David’s very personal report can be read in three languages. However, first there is a link to Strava where his ride can be admired in detail. His text is written in German. The translation into English and Czech was done using ChatGPT. Therefore, there may be small errors when rare phrases are used.
David’s report (English by ChatGPT)
Davids Bericht (Deutsch, original)
Zpráva Davida (čeština od ChatGPT)
David’s report
Kickdistance 2023 – Vienna → Berlin
As with every edition of this ultradistance race, I initially tried to ignore the call. Just like in the previous edition, I failed to do so. And since I’m defending a victory this time, I feel it as a moral obligation to participate in the next edition.
The first half of my year was very intense in terms of sports – three stage races – Tour through Vienna / Etapak / Zubata Zaba, and it was also stressful professionally. There was hardly any time for targeted training, so I relied on the kilometers I had already completed. The setup of the kick scooter had been gradually optimized since the last Kickdistance, and the support team – Zorka and Vladimir – was also activated. It felt like a spontaneous preparation.
On Saturday, July 1st, we started at 6:00 am at Stephansplatz – there wasn’t much time, and we were already rolling down Rotenturmstrasse. There were still a few people celebrating at Flex, and it was around there that the leading group left me behind. It’s good that I talked to everyone at the start – I won’t see some of them until the finish line.
The ride to the Czech border went exactly as planned – it’s an area where I’ve always wanted to kick scooter, and the side roads were a delight. After a short section in the Czech Republic, the route merged onto the main traffic routes, but that wasn’t the problem for me yet. Gradually, the muscles in both legs, including the calves, began to cramp. I had experienced this to some extent during the ascent to Ješted at Zubata Žaba earlier this year, but that’s a different type of race – and a significant incline. It didn’t get better for a long time, and it wasn’t even possible to push the kick scooter properly, which is worse on the busy road than rolling. My support team and I tried everything – magnesium internally/externally, salt on the banana, and at one point, I stood up to my hips in a pond. I was sure that I wouldn’t continue to Berlin – the only question was how long I would keep trying.
For a while, I rode parallel with Tomaš Hajek – sometimes he was ahead, sometimes I was – and then it just made sense to ride together. He had planned the route until Postřelna unsupported and deposited a supply package every 50 km. However, the packages were so large that he couldn’t take everything with him, so it made sense to leave the excess with Zorka and Vladimir – and roll together in the same rhythm. After a quick shower in Postřelna, my parents took a break, and Tomaš’s wife, Blanka, accompanied us. It started raining heavily from Krombach, and it cooled down significantly – the fast descent became very slow. I should have changed my shoes, but I didn’t have another pair of dry socks with me when switching vehicles, so I skipped it. Our kick scooter style with Tomaš was far from exemplary – endless kicks with one foot interspersed with quick switches to the other foot. I’m a little better uphill – it’s hard for me to keep up with him downhill. Fortunately, he didn’t always pay full attention to the aeroposition, giving me a chance to follow. Of course, things were always better for us when it got cooler at night.
Before Berlin, the wind naturally gave us trouble – but I had even more struggle with the way the arrival dragged through villages and settlements, and the metropolis seemed to never begin. In the final stretch, I was extremely tired and just blindly followed Tomaš, feeling lost and cursing like a trooper. Additionally, I panicked about possibly doing something wrong with the Wahoo device and losing the recording. At some point, we were riding slightly downhill, and I realized that we were actually going uphill and wondered about our pace. We understood that the important “real” destination was Lichtenwerder, so I lay down in the car there, and we only started the final part an hour later. From that point on, the route became continuously more urban and interesting, and naturally, we became more euphoric. Passing by Tempelhof, the Czech embassy, etc., we were surprised to suddenly see the Brandenburg Gate on the left side. We reached it at dawn – greatly relieved – congratulations to the partner and faithful companion, and thanks to everyone who supported us – and then it was time for a well-deserved rest.
After the ride, my body felt “well used,” but to my surprise, I didn’t have any real issues – it was different after the ride to Oslo.
Davids Bericht
Kickdistance 2023 – Wien → Berlin
Wie bei jeder Ausgabe dieses Ultradistance Rennens habe ich zuerst versucht den Aufruf zu ignorieren. Wie schon bei der vorigen Ausgabe ist dies nicht gelungen – und wenn ich schon einmal einen Sieg verteidige, empfinde ich es als moralische Verpflichtung, sich für die nächste Ausgabe an den Start zu stellen.
Meine erste Hälfte des Jahres war sportlich sehr dicht – drei Etappenrennen – Tour durch Wien / Etapak / Zubata Zaba und auch beruflich war es angespannt. Gezielteres Training ging sich also kaum aus und ich legte mein Vertrauen auf die absolvierten Rennkilometer. Das Setup des Tretrollers wurde seit dem letzten Kickdistance über lange Zeit nach und nach optimiert – und das Supportteam – Zorka und Vladimir – auch aktiviert. Gefühlt eine spontane Vorbereitung.
Am Samstag, dem 1. Juli wurde um 6:00 am Stephansplatz gestartet – viel Zeit blieb nicht und schon rollten wir die Rotenturmstrasse runter. Am Flex feierten noch ein paar Menschen und in etwa da verabschiedete sich auch schon die Spitzengruppe von mir. Gut, dass ich mich mit allen am Start unterhalten habe – einige werde ich bis ins Ziel nicht wieder sehen.
Die Fahrt zur tschechischen Grenze verlief ganz wie gewünscht – es ist eine Gegend, durch die ich immer schon einmal tretrollern wollte und die Nebenstraßen waren ein Genuss. Schon nach einem kurzen Abschnitt in Tschechien mündete die Strecke auf die Hauptverkehrsrouten, aber das war noch gar nicht das Problem für mich. – nach und nach verkrampften sich die Unterschenkel in beiden Beinen und dann auch alle anderen Muskel . Das hatte ich heuer erste einmal in Ansätzen bei der Auffahrt auf den Ješted bei Zubata Žaba – aber das ist ein anderer Typ Rennen – und eine ordentliche Steigung. Es wurde lange Zeit nicht besser und es ging nicht einmal richtig den Tretroller zu schieben – was auf der viel befahrenen Straße noch schlimmer ist, als zu rollern. Mit meinem Betreuerteam haben wir alles probiert – Magnesium innerlich / äußerlich, Salz auf der Banane und an einem Punkt stand ich bis zur Hüfte in einem Teich. Ich war mir sicher, dass ich nicht mehr nach Berlin fahre – die Frage war nur, wie lange ich es noch probieren werde.
Mit Tomaš Hajek sind wir dann eine Zeit lang parallel gefahren – einmal lag er vorne / einmal ich – und dann war es einfach sinnvoll zusammenzufahren. Er hatte die Strecke bis Postřelna unsupported geplant und hat alle ca. 50 km ein Proviantpaket deponiert. Diese waren aber so groß, dass er nicht einmal alles mitnehmen konnte und so war es sinnvoll den Überschuss bei Zorka und Vladimir zu lassen – und damit im gleichen Rhythmus gemeinsam zu rollern. Nach einer schnellen Dusche in Postřelna haben meine Eltern dann Pause gemacht und Tomaš´s Frau Blanka hat uns begleitet. Ab Krombach hat es stark geregnet und hat ordentlich abgekühlt – die schnelle Abfahrt wurde sehr langsam. Ich hätte die Schuhe tauschen sollen, aber ich hatte beim Wechsel der Fahrzeuge kein weiteres Paar trockener Socken mit, also habe ich es gelassen. Unser Tretrollerstil mit Tomaš war alles andere als vorbildlich – endlos viele Kicks mit einem Fuß durchzogen von kurzen Wechseln des anderen. Bergauf kann ich ein wenig besser – bergab gelingt es mir nur schwer an ihm dranzubleiben. Zum Glück hat er nicht immer ganz auf die Aeroposition geachtet und mir eine Chance gegeben zu folgen. Klar, besser ging es uns auch immer, wenn es in der Nacht kühler wurde.
Vor Berlin hat uns natürlich der Wind Probleme gemacht – aber ich hatte noch mehr mit der Art zu kämpfen, wie sich die Ankunft durch Dörfer und Siedlungen zieht und die Metropole nicht und nicht anfängt. Im Finale war ich schon extrem müde und bin Tomaš einfach blind nachgefahren, fühlte mich verloren und habe geflucht wie ein Rohrspatz – zudem hatte ich die Panik am Wahoo etwas falsch zu machen und um die Aufzeichnung zu kommen. Irgendwann fuhren wir leicht bergab – und ich habe wahrgenommen, dass es doch bergauf geht und mich über unser Tempo gewundert. Wir haben verstanden, dass das erste Ziel in Lichtenwerder das wichtige „echte“ ist – daher habe ich mich dort ins Auto gelegt und die Kür haben wir erst eine Stunde später in Angriff genommen. Tatsächlich wurde die Strecke von da an auch laufend städtischer und interessanter und wir naturgemäß euphorischer. Vorbei an Tempelhof, der tschechischen Botschaft etc. waren wir ganz überrascht, dass auf einmal das Brandenburger Tor auf der linken Seite war. Wir erreichten es im Morgengrauen – sehr erleichtert – eine Gratulation an den Partner und treuen Begleiter und Dank an alle, die uns unterstützt haben – und dann verdient ab ins Bett.
Der Körper fühlte sich nach der Fahrt „gut benützt“ an, aber echte Probleme habe ich zu meiner eigenen Überraschung nicht – das war nach der Fahrt nach Oslo etwas anders.
Zpráva Davida
Kickdistance 2023 – Vídeň → Berlín
Jako u každého ročníku tohoto ultradistance závodu jsem se nejprve pokusil výzvu ignorovat. Stejně jako předchozí ročník, ani tentokrát se mi to nepodařilo. A když už obhajuji své vítězství, považuji to za morální povinnost zúčastnit se dalšího ročníku.
První polovina mého roku byla sportovně velmi nabitá – tři etapové závody – Tour po Vídni / Etapak / Zubata Zaba a také byl napjatý i pracovně. Na cílený trénink nezbývalo příliš času, tak jsem spoléhal na ujeté závodní kilometry. Od posledního ročníku Kickdistance jsem postupně doladil nastavení koloběžky a také jsme povolali podpůrný tým – Zorku a Vladimira. Celkově to byla spontánní příprava.
V sobotu 1. července jsme odstartovali v 6:00 na náměstí svatého Štěpána – nezbylo moc času a už jsme sjížděli Rotenturmstrasse. U Flexu se ještě bavilo pár lidí a kolem té doby se ode mě také oddělila špičková skupina. Bylo dobře, že jsem si s všemi na startu popovídal – některé z nich už nebudu až do cíle vidět.
Jízda k českým hranicím probíhala podle plánu – je to oblast, kterou jsem si vždycky chtěl projet na koloběžce a vedlejší silnice byly skvostné. Už po krátkém úseku v České republice jsme se připojili na hlavní silnice, ale to pro mě nebyl problém. Postupně jsem však začal mít křeče v lýtkových svalech obou nohou a pak i v dalších svalových skupinách. Toto jsem letos zažil poprvé při výjezdu na Ješted u Zubata Žaba – ale to je jiný typ závodu – a navíc stoupání. Dlouho se to nezlepšovalo a ani tlačení koloběžky nešlo správně – což je na silnici s velkým provozem horší než jízda. S týmem kolem mě jsme vyzkoušeli všechno – hořčík vnitřně / vně, sůl na banánu a v jednom bodě jsem se brodil po pas do rybníka. Byl jsem si jistý, že už nepokračuji do Berlína – otázkou bylo, jak dlouho to ještě budu zkoušet.
S Tomašem Hajkem jsme pak nějakou dobu jeli paralelně – jednou byl předemnou, jednou já – a pak bylo logické jet společně. On měl naplánovanou trasu unsupported a každých přibližně 50 km tam zanechal zásobní balíček. Ty byly však tak velké, že nemohl vzít všechno sebou, a tak bylo rozumné přebytek nechat u Zorky a Vladimira – a pokračovat společně ve stejném tempu. Po rychlé sprše v Postřelně si potom moji rodiče dali pauzu a Tomašova manželka Blanka nás doprovázela. Od Krombachu začalo silně pršet a výrazně se ochladilo – rychlý sjezd byl velmi pomalý. Měl jsem vyměnit boty, ale při přechodu mezi vozidly jsem neměl další pár suchých ponožek, takže jsem to nechal být. Náš styl jízdy na koloběžce s Tomašem nebyl příliš vzorný – neustálé kopance jednou nohou, přerušované krátkými výměnami druhé nohy. Do kopce mi to jde trochu lépe – dolů je mi těžké držet krok s ním. Naštěstí se někdy moc neřídil aerodynamikou a dal mi šanci ho následovat. Samozřejmě, nám bylo vždy lépe, když v noci ochladlo.
Před Berlínem jsme samozřejmě měli problémy s větrem – ale měl jsem ještě větší potíže s tím, jak dlouho trvalo projíždění vesnic a osad a metropole se neukazovala. V závěru jsem byl již extrémně unavený a prostě jsem slepě následoval Tomaše, cítil jsem se ztracený a nadával jsem jako čert – navíc jsem měl paniku, že udělám na zařízení Wahoo něco špatně a přijdeme o záznam. Někdy jsme sjížděli mírně z kopce – a uvědomil jsem si, že ve skutečnosti stoupáme a divil jsem se naší rychlosti. Pochopili jsme, že důležitým “skutečným” cílem je Lichtenwerder, proto jsem se tam posadil do auta a až o hodinu později jsme se pustili do finálního úseku. Skutečně se trasa od té doby stala postupně městská a zajímavější a my jsme přirozeně byli nadšení. Projížděli jsme kolem Tempelhofu, české ambasády atd. a byli jsme velmi překvapeni, když najednou Brandenburská brána byla na levé straně. Dorazili jsme tam za svítání – velmi ulehčení – blahopřeji partnerovi a věrnému společníkovi a děkuji všem, kteří nás podpořili – a pak jsme si zaslouženě šli lehnout.
Tělo se po jízdě cítilo “dobře využité”, ale k mému překvapení jsem neměl žádné skutečné problémy – to bylo po jízdě do Osla trochu jiné.
David Pašek is qualified (status BRONZE): 124,28 km in 7:21:28 (3.6.2023)